Už je to víc jak rok...
Dáša Seitlová
... co k nám domů přišla nová spolubydlící. Dcera Tereza, po vytrvalém přemlouvání nás - rodičů, konečně dosáhla svého a přinesla si malé bujné chlupaté stvoření.
Divošku pojmenovala Adélka, i když líp by jí sedělo nějaké indiánské jméno, třeba "Neřízená střela" nebo tak něco.
Adélka je totiž fretka.
Fretka je zvířátko chytré, ale naše Adélka byla přímo vychytralá a taky zákeřná. Byl to živel, šili s ní všichni čerti a o nějakém mazlení nemohla být vůbec řeč. Neustále nás lovila. Vždy zalezla do nějaké škvírky a čekala na svoji příležitost. Jakmile se kořist přiblížila na dosah, vystřelila ze svého úkrytu jako barakuda a nešťastníka hryzla přímo do palce nebo ještě lépe do achilovky.
Naše Adélka taky nemá příliš v oblibě mužský. V naší rodině jsou zástupci tohoto pohlaví dva - táta a syn Martin. Kdykoli se některý z nich objeví v její blízkosti, lov začne. Adélce blikne v hlavě nějaká kontrolka, řekne si: "Ha, chlap, minimálně kousnout, nejlépe sežrat" a jde tvrdě na věc. Nic netušící oběť, překvapená zákeřným útokem, začne hopsat a ječet a čím větší dělá rámus, tím akčnější je ta malá šelma. Je to boj kdo s koho.
Postupem času se z mláděte stala slečna a na jaře jsme se rozhodli, že si dopřejeme radosti (i starosti) odchovu mláďat. Adélce jsme našli klidného a vyrovnaného ženicha, tchoříka Frediho. Nechali jsme je spolu dva dny a pak jen čekali, jestli tedy miminka budou. Po měsíci bylo jasné, že Adélka bude maminkou. Stala se z ní ta nejumazlenější freťule, nechávala se hladit po bříšku a spala jak Šípková Růženka. Spala a jedla. A pomalu se blížil den, kdy měla mláďata přijít na svět.
Bylo pondělí a táta přinesl domů lístky na divadelní představení. "Mami a co když začne Áďa rodit?" měla starosti Terka, když jsme se oblékali a chystali k odchodu. "Prosím tě, to by musela být náhoda, aby to na ni přišlo, sotva vytáhnem paty z domu!" odpověděla jsem a s úsměvem na tváři jsme vyrazili za kulturou. Během muzikálu jsem měla vypnutý telefon, ale nedalo mi to a před koncem představení jsem jej zapnula, abych zjistila, že neočekávané se stalo skutečností.
Adélka se rozhodla nás ušetřit a udělala porodní bábu z dcery Terezy... Nicméně té se nezdálo Adélčino rozhodnutí rodit, když dospělci nejsou doma, zrovna nejšťastnější a dožadovala se našeho co nejrychlejšího návratu domů. A my neváhali, skočili do auta a spěchali dceři na pomoc. Doufala jsem, že přijedeme včas a vše proběhne bez problémů.
Když jsme dorazili domů, Terka byla vyplašená a Adélka ještě vyplašenější. Na světě byla už tři miminka. Jenže jedno bylo celé v blance, marně lapalo po dechu a studené bylo až běda. Vzala jsem nůžky, opatrně blanku rozstřihla, fretě se prvně nadechlo. "Bojuj mrňousku, bojuj!" šeptala jsem mu a hladila to nevážící "nic" ve své dlani. Mezitím Adélka porodila čtvrté a páté holátko. Já jí mláďata přikládala k cecíkům a ona pomalu a jistě pochopila, že jsou její. Začala je něžně čistit. Vrátila jsem jí i slabounkého drobečka s nadějí, že přežije. Během dalších dvou hodin se narodily ještě tři ratolesti. Fretčí máma byla unavená a vysílená. "Tolik potomků, to bude živo!" říkaly jsme si s Terkou. "Jestli ten drobeček do zítřka přežije, tak vychováme osm tchoříků." povídám a s přáním dobré noci odcházím spát.
Vypiplali jsme osm fretek. Šest kluků a dvě slečny. Jednu jsme si nechali, aby Adélce nebylo smutno, ostatním jsme našli - snad - dobré nové rodiny....
Říká se: "Dvě fretky rovná se dvojnásobná starost, ale čtyřnásobná radost." Agáta - tak se malá jmenuje - je plná energie podobně, jako kdysi její máma. Někdy mám dokonce dojem, že je šílená. A s tím pocitem mě napadá otázka, zda není právě ona to zachráněné mládě, co mělo namále, a nedostatek kyslíku udělal své.
