Šťastná šestka - smutný příběh s dobrým koncem aneb jak to tenkrát bylo
Lenka Mandová
Začátkem srpna (2011, pozn. redakce) mi k večeru volal manžel, že potkal známého, který má šest fretek a neví, co s nimi. Známý je majitelem zverimexu, namnožil si fretky s vidinou ohromného zisku a kde nic tu nic.
Fretky měl přes rok, nikdo je nechtěl a jemu zbyly. V krátkosti jsem si ho vzala k telefonu, kde mi bylo sděleno, že mi je daruje, že neví co s nimi, že je prostě nezvládá. Ještě mi řekl, že se jedná o cca rok a půl staré fretky, dvě holky, čtyři kluky, něco albíni, něco tchoři, že jsou všichni společně (!) ve venkovní voliéře, údajně nekousaví, samozřejmě neočkovaní a nekastrovaní, s největší pravděpodobností zasvrabení. Řekla jsem mu, že se spojím s klubovým útulkem (FU Klubko, pozn. redakce) a druhý den mu dám vědět.
Holky z útulku mi potvrdily, že si fretky převezmou, ale že odjíždějí na týden na dovolenou, tak až po návratu. První možnost byla je ještě týden nechat u ve zverimexu, což jsem ovšem (a jak se brzy ukázalo, bylo to jedině dobře) velice rychle zamítla, protože jsem se hrozila toho, že jsou samičky se samci. Druhá možnost byla nechat si je po dobu klubkové dovolené u sebe.
Hladoví a pokálení
Den po telefonátu jsme pro fretky večer s manželem jeli. První pohled na voliéru byl srdcervoucí. Navíc se na ni nedalo ani pořádně sáhnout, protože bychom přišli o prsty, jak byly freťule hladové. Naivně jsem si myslela, že budou mít fretčí (anebo tedy alespoň nějaké!) granule (přeci jen jsem do zverimexu chodila pravidelně kupovat fretčí granule), ale velice jsem se zmýlila. Na dně voliéry bylo seno, které bylo ponořeno v moči (a jak jsem se dozvěděla později, nebyla to jen moč, ale i dešťová voda, protože jim prý do voliéry „občas“ pršelo), byla tam boudička, do které se sotva mohlo vejít šest fretek, výkaly byly všude, hlavně na boudičce, a na seně naházených cca deset prázdných jakýchsi konzerv.
Konečně s plnou miskou a v suchu
Fretky s voliérou jsme převezli k nám a umístili je pod přístřešek, kam nepršelo. Na pomoc mi přišla mamka, protože priorita byla je nakrmit, což při šesti kousavých "kouscích" nevypadalo snadno. Naplnila jsem největší misku, kterou jsem našla, Vitakraftem, mamka zabavila fretky Maltsoftkou, já jsem mezitím vyndala z voliéry prázdné konzervy a dala jim tam misku s granulemi. Ve chvíli, kdy ji zmerčili, vrhli se všichni na granule, miska byla naštěstí dost velká, že se k ní vešli všichni. Granule ve chvilce zmizely. Začalo se stmívat...
Maminka má zlaté srdce
Původně jsem jejich přesun chtěla nechat na ráno, ale s mamkou jsme se shodly, že v "tomhle" je nemůžeme nechat ani o chvilku déle. Již za tmy jsme tedy šly pro dvě klece, které jsme naštěstí doma měli, hledaly jsme staré hadry, další misku, já vzala svým fretkám jedno pítko, stelivo, granule. Na jednu noc jsme jim vytvořily provizorní obydlí, které bylo o mnoho menší, nicméně však komfortní v porovnání s předchozím. Na půlku dna každé klece jsme nasypaly stelivo, na druhou půlku daly hadry, do každé klece pítko a misku s granulemi. Nastal čas přesunu a já si pro jistotu vzala silné pracovní rukavice a začala fretky vyndavat a podle pohlaví rozdělovat do dvou klecí. Tím ten den moje práce skončila, šla jsem si lehnout s vyhlídkou na další den, kdy budeme muset pořešit ještě spoustu věcí.
Za nákupy... Zábava? Ne, další směna
Třetí den jsem musela dopoledne do Plzně, což jsem využila k nákupu záchodků, pítek, misek… Ačkoli byl pracovní den, pro mě byl pracovní v jiném slova smyslu. V práci jsem si vzala volno, abych mohla pracovat u fretek. Protože jsem byla domluvená s Jančou (Jana Mráčková, pozn. redakce), že je ten den vezmeme k veterináři, bylo mi jasné, že je budu muset pořádně vykoupat, protože z předchozí voliéry byli od hlavy až po paty špinaví od výkalů. Bylo mi také jasné, že sama to nemůžu zvládnout, povolala jsem tedy na pomoc neteř. Jelikož jsme musely vyčistit dvě dočasné klece a dát do nich záchodky, misky s granulemi, pítka, deky a hamaky, s těžkým srdcem jsme je musely dočasně umístit do původního obydlí. Když byly klece připravené, přišlo na řadu koupání.
Všichni dostali koupel a hned pak i jména
Jednu fretku po druhé jsme vyndavaly z voliéry. V rukavicích, ale koupat je tak samozřejmě nešlo, tak jsme to musely risknout, abychom vzápětí zjistily, že když mají plná bříška, tak jsou to andílci, prozatím… a chodily je koupat do koupelny. Co z nich při koupeli teklo, si asi dokáží všichni představit, ne však všichni opravdu tak, jak to bylo.
A z anonymních fretek se stali: Amálka, Eliška (později Elí, pozn. redakce), Arnošt a Elvis (albíni), Adidas a Edward (tchoři). Na drápky už nebyl čas, jelo se na veterinu. V Plzni jsme se setkaly s Jančou a jely všechny k paní doktorce.
Více foto všech šesti i jednotlivě ve fotoalbech na rajčeti.
Na veterině
Podle očekávání byli komplet všichni samozřejmě zasvrabení, holčičky měly navíc zánět v očičkách. Již na veterině se ukázalo, že to žádní andílci nejsou. Holčičky vedeny svými pudy pěkně zrafaly Janču. Vypadalo to, že jedna, ne-li obě, jsou po porodu. Vyfasovaly jsme kapičky do očí, Advocate jsme nekupovaly, protože bylo domluvené, že mi přijde v pondělí poštou z Klubu. Také nám Janča zapůjčila větší klec na kluky. Po návratu domů jsem byla vyčerpaná, nicméně jsme ještě přehodily kluky do větší klece.
Musíme je rozdělit
Čtvrtý den (naštěstí sobota) ráno jsem za pomoci mamky všem ostříhala drápky a všechny zvážila. Tchořáci na tom byli s váhou nejlépe, ale všichni byli hubeňouři. Klučíky albíny jsem dokonce dala na kšírky a nechala je se chvilku vyblbnout na zahradě. Ten den večer byli na kšírkách i tchořovití kluci a i holčičky. Myslím, že to bylo tuhle sobotu, co jsem zjistila, že se kluci hodně perou, Adidas začal mít zezadu na krku velký strup, co jsem si všimla, tak většinou od albínů, takže padlo rozhodnutí, že ještě rozdělím kluky po dvou, na což jsem sice měla klece, ne však pítka, misky, záchodek. Takže se zase jelo nakupovat. Bylo až neuvěřitelné, jak všechny freťulky chodily krásně na záchodek. Odpoledne jsem volala známému, jestli bude ochotný aspoň něco finančně nebo v naturáliích přispět. Finančně že je na tom špatně, tak prý snad možná ty granule a stelivo.
Bleskový přehled dalších dnů
Další dny ve zkratce, protože se nic extrémně důležitého nedělo:
V neděli jsem přeorganizovala klece následovně - holky spolu, albíni spolu, tchoři spolu. V pondělí se za námi přijela podívat Věrka, která nám dovezla spoustu granulek, které byly opravdu potřeba, děkujeme. V úterý maraton aplikace Advocate. Další dny byly vesměs všechny stejné - třikrát denně čištění klecí, kapání do očiček, muchlování.
Loučení
V sobotu večer volala po návratu z dovolené Janča, že si s Marcelou (Marcela Veselá, pozn. redakce) rozdělí freťulky do péče zatím následovně: Marcel si vezme všechny albíny, Janča zatím tchořovité klučíky. Marcel si pro první várku přijela v neděli, Janča pak pro zbývající dva kluky v pondělí.
Loučení bylo těžké, všichni mi přirostli k srdci, dokonce moje mamka skoro obrečela Adidase, protože ten byl tak slaďoučkej, hroznej mazlík, dokonce ji pusinkoval.
Momentálně jsou všichni již dva týdny pryč, stále na ně myslím, jsem ráda, že dostávám pravidelnou dávku informací a fotek. Kluci už jsou všichni zdárně po kastracích, u holčiček ještě holky čekají, jak se to s nimi vyvrbí.
Svědomí? Pomoc? Od koho čekat a od koho ne.
Pár dní po odjezdu freťulí k Janče a Marcele jsem ještě navštívila onen zverimex, kde mi teda pán řekl, že peníze nemá a že nemá na naturální příspěvek ani ve zboží. Řekl mi také, že Adidas je tak o rok starší a že všichni ostatní jsou sourozenci z jednoho nebo dvou vrhů. Dále mi bylo řečeno, že jim do voliéry občas pršelo a že kdyby nepotkal mého manžela a nevzpomněl si, že máme fretky, tak že by je asi musel nechat utratit (a jelikož by na to neměl peníze, tak ani nechci domýšlet…).
Nakonec, i když to má největší důležitost, bych chtěla velice poděkovat:
V první řadě neteři a mamce, které mi hrozně pomohly, manželovi, za jeho pochopení a podporu ve všem, Věrce, která mi byla oporou "na dálku" a podpořila nás i granulkama, a v neposlední řadě klubáckým holkám, které převzaly tu náročnější část všeho a bez kterých by tyhle fretky, a nejen tyhle, nebyly!
Stulitt
Epilog
Většina z nás by na otázku "Udělal/a bys to, co Lenka?", pokud bude upřímná, odpověděla bez váhání NE, NIKDY! Většina z nás si vůbec neumí představit, jak by zvládla se postarat o cizí, zanedbané, možná prolezlé nemocemi, možná pekelně kousavé fretky, možná kdovíco si přitáhnu domů a ještě ke všemu naráz hned šest, kde bych je asi tak ubytoval/a?? To prostě nejde!
Kdyby takhle přemýšlela, možná by všechno dopadlo jinak. Ale Lenka neuvažovala o sobě. Myslela jen na to, jak pomoci šesti zuboženým fretkám namačkaným v jedné špinavé kleci, v mizerných podmínkách, zanedbávaných, často hladových a o žízni. Jejich záchrana pro ni byla důležitější než její zájmy, pocity nebo pohodlí.
Lenko, to, cos udělala, je mimořádně obdivuhodné, a jestli ti to ještě nikdo neřekl, tak tady to máš černé na bílém. Děkujeme Ti!
V současné době (únor 2012) je už všech těchto šest fretek v nových rodinách, kde je milují, nebo se tam v brzké době chystají (kousavka Elí) a Lenka je čerstvou šťastnou maminkou malé Marlenky.
Proto naše poděkování patří i všem "adoptivním rodičům" (nejen této šestky) a všem Vám, kdo útulek Klubko podporujete finančně nebo materiálně. Bez Vaší pomoci bychom ani my nemohli pomáhat. |
FERRETNEWS č. 49, říjen 2012