Jedno odpoledne se štábem České televize aneb jak se u nás natáčelo Chcete mě?
Ilona Štaubrová, foto archiv autorky
V polovině října minulého roku (2010, pozn. redakce) mi zazvonil mobil. Volala paní Přibylová ze Záchranné stanice pro divoká zvířata v Jinonicích. Zas nový přírůstek do našeho fretčího útulku v Berouně, říkám si.
Nemýlila jsem se, s paní Přibylovou jsme domluvily převoz, a když už jsem chtěla hovor ukončit, tak mi paní Přibylová povídá: Jo, ještě jsem Vám chtěla říct, že tu byli točit reportáž do Chcete mě a dala jsem jim na Vás kontakt. Byli moc rádi a určitě by o útulku a o fretkách chtěli něco natočit.
Ufff, jenom mi poklesla brada. S televizním natáčením jsem měla za celý život dvě zkušenosti z raného mládí – poprvé jsem jako komparz lomcovala s vraty jednoho z kladenských dolů v nedávno reprízovaném seriálu Třicet případů majora Zemana a podruhé jsem seděla jako divák na natáčení soutěže Šest ran do klobouku. Přímo do kamery jsem nemluvila nikdy a popravdě jsem po tom ani moc netoužila.
Asi tři měsíce se nic nedělo – tak jsme si s Marcelkou Veselou říkaly... aha, tak to se jim fretky nehodí, aspoň se nemusíme nervovat. Změnil to telefon na začátku ledna – to už volala paní produkční z Chcete mě. S křečovitým úsměvem jsem ze sebe vycedila odpověď „Ano“, když se mě zeptala, zda souhlasím s natáčením. Pro klub položím i život, případně se ztrapním před celým národem!! Lehce jsem šla do kolen z datumu natáčení – předpokládala jsem, že bude tak za měsíc, dva od telefonátu. Kdepak - 17. ledna, což je za necelých 14 dní. 
Začala horečná organizační příprava. S paní produkční jsme se dohodly, že se bude vše natáčet u nás doma – je tam mnohem víc prostoru a protože v Berouně jsou momentálně pouze dvě fretky, není problém je převézt k nám. Víkend před pondělním natáčením byl pekelný – drbala se okna, koberce, klece, praly záclony. Kam se hrabe předvánoční úklid! Marcela dorazila už v neděli k večeru, do jedenácti jsme seděly v kuchyni, vynervované jsme tupě zíraly do noťasů a snažily se vzájemně psychicky podpořit.
V pondělí dopoledne dorazila i Jana Mráčková, takže tým za FUK už byl kompletní. Štáb měl dorazit mezi 11. a 13. hodinou – v jedenáct přišla smska, že už jsou na cestě. Naše nervozita dostoupala k vrcholu. Pokorně přiznávám, že v tu chvíli jsme do sebe každá luply jednoho panáka.
V půl dvanácté před vraty zastavila dodávka a k nám se nahrnulo sedm lidí. Všude kabely, světla, pobíhající štáb a do toho pobíhající naše zvěř, která netušila, co se děje. Pes kňučel, občas měl tendence se zapojovat do natáčení, kocour Pepíno se snažil překousnout kabely od světel. Nejprve se natáčela část o útulku. Po zhruba hodině, kdy byl s natočeným materiálem spokojen i pan režisér, se najednou zjistilo, že to vypadá tak, že všechno, co se od rána natočilo, je v nenávratnu. Prostě se něco pošramotilo v kameře...
Nastalo horečné telefonování na technickou podporu do ČT. Při telefonátech střídavě omdlívaly jak Marcela s Janou (při představě, že to všechno budou muset absolvovat znovu), tak zbývající členové štábu, protože točili od sedmi hodin od rána v Jinonicích a i to by se muselo točit znova. Nakonec všechno dobře dopadlo. Nutno podotknout, že o dobrou náladu se staral i pan Srstka, který nás bavil svými vtipy.
Všechno se sneslo dolů do kuchyně a že prý tedy část s paní Štaubrovou.
Z následující hodiny si nepamatuji skoro nic – jenom to, že když mi pan Srstka položil první otázku, dostavilo se totální vakuum v hlavě a začala jsem mluvit jako pan Remek, když se vrátil z oběžné dráhy. Pak jsme ještě na pokyn pana režiséra šli provětrat tchoře ven na zahradu. Celé natáčení trvalo zhruba tři a půl hodiny a bude z toho sedmiminutová reportáž. No, a jak to všechno dopadlo, jste mohli shlédnout 30. ledna 2011 na ČT2.
P. S. Chci poděkovat celému štábu, byli jste moc fajn a snažili jste se nám, trémou ochromeným, všemožně pomoct.
