Kterak naučiti tchoře čistotnosti?
Martina Maxová
Tak to Vám ochotně poradí prakticky každý.
Tchoř je údajně zvíře chytré až vychytralé a navíc mlsné (čili úplatné), takže jsme zpočátku plni optimismu. Jistě to dokážeme snadno, protože to nemůže být nic obtížného.
Věříme tomu dokonce i v případě, že jsme si tentokrát nepořídili žádné joztomijoučké a učenlivé miminko, ale tchořího nalezence v děsivém stavu nebo v lepším případě tchořího nechtěnce ve stavu sice solidním, leč velmi pravděpodobně naprosto nevycválaném (nikdo se přece dobrovolně nevzdá tchoře vycválaného, naopak bude takovou vzácnost střežit jako oko v hlavě).
Nějaké zkušenosti už máme
takže když spatříme tchoře, kterak začíná couvat a zdvihat ocásek na místě k tomuto úkonu neurčeném, už víme, že musíme jednat. Protože nechceme, aby nám na koberci začaly opět přibývat páchnoucí a navíc nevyčistitelné skvrny, zmobilizujeme všechny síly k mohutnému skoku. I přes svůj pokročilejší věk tak v sobě velmi často - a velmi překvapivě - objevíme rychlost Šebrleho a pružnost Šípkové.
Je rovněž možné z pohodlí křesla mohutně zařvat
tchoř se lekne a zdrhne. Tento způsob výuky je ale obecně považován spíše za kontraproduktivní. Je totiž nanejvýš pravděpodobné, že hned vzápětí zůstane tchoří snažení ukryto našemu bdělému zraku někde pod gaučem. A my přece rozhodně nechceme, aby se takové nebo jiné podobně nevhodně zvolené místo stalo jeho oblíbeným a "poklady" tam shromážděné objevila až tchýně (maminka, nebo jiná pro nás významná návštěva).
Všechny tchýně (maminky, významní hosté) totiž mají zvláštní a dalo by se říct až nadpřirozený dar. Jejich vzácná schopnost jakési jasnozřivosti jim umožňuje najít v naší perfektně vypucované (a vyvětrané) domácnosti, jinak po všech stránkách dokonale připravené na kontrolní návštěvu, hovno za skříní...
Jestliže se nám tedy podaří (zřejmě nějakým zázrakem nebo božím omylem) tchoří snažení utnout v zárodku, popadneme jej a přeneseme tam, kde chceme, aby se jeho výtvory dočasně shromažďovaly. Většinou to bývá nádoba s vhodnou kočičí podestýlkou, pečlivě námi vybranou.
Umístění tchoří toalety
rovněž není dílem nějaké náhody, ale dlouhého, obtížného a svědomitého výzkumu, aby přesně odpovídalo nejen vzdálenosti, kterou je tchoř ochoten za účelem vyprázdnění absolvovat, ale i jeho dalším náročným požadavkům (které my, blouznivci, často nejsme schopni správně identifikovat). Velmi často se jedná o místo, které si tchoř sám vybere a zřetelně označí.
Pokud nám takto nestanoví např. prostor před sporákem, vchodovými dveřmi nebo uprostřed obývacího pokoje, už to samo o sobě můžeme považovat za své velké vítězství a bez dalšího váhání na jím vytipovaný prostor toaletu instalujeme.
Tchoře jsme přenesli na záchod
v prostoru, který nám on sám (!!) jasně vytýčil. A on na nás teď odtud zírá s výrazem tupouna obecného. Hlavou nám v tu chvíli běží - kam se poděla ta údajná tchoří inteligence?? Nebo jsme měli jako obvykle "neuvěřitelnou kliku" a přitáhli jsme si domů ten jeden výjimečný, natvrdlý kousek, jediný ze sta??
Krátce se vzájemně hypnotizujeme pohledy
a pak se tchoř pokusí někam zdrhnout, případně se začne v kočkolitu zaujatě vrtat rypákem a zběsile ho rozhazovat všude kolem (akční rádius letící kvalitní 
podestýlky je cca dva a půl metru). To, kvůli čemu jsme ho tam přinesli, nemá v žádném případě v úmyslu provádět (ale upřímně řečeno - vy byste se snad vy…li před zraky čučícího publika?? No, tak vidíte...)
Začneme ho tedy nenápadně povzbuzovat, sladce přemlouvat a tvrdit mu, že se vlastně vůbec nekoukáme. K ničemu valnému to sice nevede, ale jak jinak získáme alespoň pocit, že na jeho výchově pracujeme? A navíc uděláme mimořádnou radost svým pubertálním dětem, kterým konečně potvrdíme to, co si o nás mysleli již dávno (ne, nedělejte si iluze, nic lichotivého to opravdu není).
Pochopili jsme, že naše přemlouvání se míjí účinkem
Stejně by nás, jako rodiče puberťáků, vlastně opak šokoval. Tchoř ze záchoda vybíhá, my ho chytáme a vracíme zpět. Jednou, dvakrát, šestkrát, patnáckrát, osm a dvacetkrát... Až do oboustranného úplného vyčerpání. Tchoře tahle hra na lov nějakou chvíli možná i baví, ale vskutku nepříliš dlouho.
Jelikož jsme dostatečně neústupní, po čase rezignuje. Zívne si a pohodlně zalehne. I to však má svoji nespornou výhodu - pokud nemáme v úmyslu po každé vyučovací hodině jako bonus svého žáka koupat, naučí nás to pravidelně odstraňovat exkrementy po našich ostatních, čistotných tchořích. Jestli se v naší domácnosti nějaký takový tedy vyskytuje (tak mě napadá - vyskytují se vůbec někde nebo je to s nimi podobné jako s mimozemšťany??).
Někdy vytrvalejší nejsme nebo naivně tchoři uvěříme
že teď opravdu čůrat ani kakat nepotřebuje, protože jsme mu to svým neurvalým výpadem nadobro zarazili, můžeme si být stoprocentně jisti, že ho vzápětí spatříme, kterak kontaminuje náš vzácný perský koberec po babičce. A pokud ho nespatříme, samozřejmě to v žádném případě neznamená, že nekontaminuje, resp. neoznačuje další místa v bytě, která by zřejmě dle jeho mínění byla k umístění toalety mnohem vhodnější než to původní.
Když se necháme jeho manévrem zmást, pokusíme se mu vyhovět a záchod přesuneme jinam v domnění, že to první označené bylo opravdu zvoleno nevhodně, většinou se dočkáme mnoha překvapení v podobě nových a nových vymezovaných stanovišť. V tomto ohledu tchoří nápaditost skutečně nezná mezí.
Někdy, sice zřídka, ale někdy přece jen se stane něco mimořádného
co by se dalo přirovnat například k zásahu kulovým bleskem nebo k jiné ojedinělé události. Tchoř vyslyší naše prosby a přemlouvání (nebo své naléhavé nutkání??) A vytvoří na správném místě to, kvůli čemu ze sebe na stará kolena děláme sportovce, učitele a hlavně totálního idiota. Teď přišla naše chvíle! Teď musíme hlasitě - ale ne zas moc, abychom tchoře nevyděsili - projevit neutuchající nadšení a všemožně toho našeho šikulku chválíme. Na škelbící se puberťáky přitom nebereme zřetel, stejně už o našem duševním zdraví vědí svoje. Ale hlavně!! nezapomeneme!! tchoře odměnit speciálním pamlskem vybraným zvlášť pro tuto vzácnou ojedinělou příležitost. Pokud jsme se mu trefili do vkusu, je to první nepatrný krůček k tomu, abychom mohli za dlóóóóóóuhý čas všem vyprávět, že naučit tchoře čistotnosti je naprostá brnkačka, kterou přece zvládne úplně každý.
Dalším naprosto zásadním krokem naší výchovy
(zdůrazňuji NAŠÍ, nikoli tchoří) je však to, že v bytě vyměníme koberce, které jsou stejně plné roztočů a hnusného prachu, za plovoucí podlahu, dlažbu nebo PVC. Přestaneme tak dramaticky prožívat ty občasné "nehody" a namluvíme si, že není dobré tchoře svým přístupem jakkoli omezovat. Naopak - chceme v něm přece podporovat jeho individualitu a kreativitu! Vsugerujeme si, že párkrát denně si doma omočit ponožku v moči nebo se sklouznout po hovně není nic až tak neobvyklého nebo zvláštního, čím bychom se měli nějak vážněji zaobírat.
Menší zádrhel může nastat, když se o tomtéž pokusíme přesvědčit i partnera, ale život před nás přece klade těžké překážky proto, abychom je překonávali a tak se neustále zocelovali!
A koneckonců - není rychlejší a hlavně jednodušší vzít hadr nebo papírovou utěrku a během pár minut "to" uklidit, než trávit denně prakticky veškerý svůj volný čas po dobu až 6 měsíců na bobku u tchořího záchoda s naprosto nejistým výsledkem??
Se na to taky můžu ... razdvatři!
