Takový normální den...
Vlasta Pavelková, kresba Simona Gritzbachová
Je šedivé, uslzené ráno. Běžím ven se psem. Psí tvář je zamračená. Pes nesnáší, když mu prší do uší a když mu jeho citlivé tlapy kloužou v bahně. Pak trpí jeho jemná psí duše. Je přesvědčen, že za to můžu já.
Kdybych se jenom trochu víc snažila, určitě by svítilo slunce a on by teď nebyl vnitřně rozerván. Je zhnusen mým lehkovážným přístupem k tvorbě počasí a neváhá mi to dát najevo.
Odpoledne. Svítí slunce, tráva povívá ve vánku, již plně usušená. Nebe je modré, ptáčci zpívají a květy voní. Stromy si potichu vypráví a mech láká k odpočinku. A to je přesně to, co příšerná tchoří dvojčata Brutus a Brusinka nemají rádi. Brusinka miluje válení sudů v mokré trávě a Brutus se po dešti mění v poeticky založeného, takřka dvoukilového plyšového kolibříka a opatrně saje nektar z květů. A to fakt. Opatrně si stoupne doprostřed mokrého trávníku a lehounce a pozorně pije vodu z květů a listů. Nejlépe je, když přímo prší. Co na tom, že chudák chovatelka mokne! Freťani rozverně kvokají a chytají kapky.
Tanec mezi kapkami deště - to je pravý fretčí život. Báječný deštivý kankán na lehkých tlapkách (když si odmyslíme Brutovo těžké pozadí a Brusinčiny špíčky). Ale dnes - bída. Ani ten deštík neumím zařídit. Koukají na mě s podivem - takovou necitelnost ode mě nečekali. Bloumají bez cíle a nálady a po deseti minutách Brutus předstírá, že nemá nohy a kácí se bezmocně na bok. Zvedám Bruta a snažím se ho postavit. Opět odevzdaně padá a už se trochu mračí. Když už nezařídím déšť, tak si aspoň můžu včas všimnout, že nemá nohy.
Brusinka ho triumfálně přebíjí esem a rovnou předstírá úmrtí. S povzdechem je beru do náruče a jdeme domů. A hle - Brutus najde svoje založené nohy a Brusinka s překvapením zjistí, že neumřela. Zapijí to rituálním pitím se zelené misky a oslaví kusem papriky.
Pak se mnou koukají na televizi, aby ukázali, že mi už odpustili. Začínám mít pocit, že k jejich fretčím rituálům patří i detektivka v 16:00. U detektivky Brutus usíná, Brusinka ho češe. Brutus škrtí ječící Brusinku. Brutus usíná, Brusinka ho češe. Brutus škrtí ječící Brusinku. Znovu je rozsazuji a vyčítám jim, že nevím, kdo je vrah. Brutus usíná. Brusinka se mu snaží přiblížit. Brusinka češe Bruta...
Je šedivý, uslzený večer. Běžím ven se psem. Zase prší. V psích očích jsem klesla na úplné dno. Zákeřná a mstivá, v lepším případě absolutně neschopná. Už zase je zhnusen.
Rodina kouká na televizi. Baví se o výbuchu sopky na Islandu. Vcházím a všechny tváře se na mě zahledí s lehkým podezřením.
Ne, fakt. Za tu sopku fakt nemůžu.
P. S. Taky vaše fretky zásadně nechodí do kopce? Já ty svoje musím do kopečka vynášet. Někde ve výchově jsem udělala chybu. Na druhou stranu můžu být ráda, že nechovám jezevce nebo rosomáky. To bych se asi pronesla.
FERRETNEWS č. 44, červen 2010
