Stanou se z kun domácí mazlíčci?
Petra Nerandžičová, publikováno v časopise Náš Miláček, fota Wikipedie
Pro některá zvířata je postupující civilizace pohromou, jiná se jí dokáží úspěšně přizpůsobovat.
Do druhé skupiny patří kuny skalní, s kterými se můžete setkat nejen na půdě své chalupy, ale dokonce už i ve městech. Jejich mláďata jsou roztomilá, a toho občas využije nějaký "koumák", který je vybere mamince z hnízda a nabízí je k prodeji.
Protože se v chovatelských časopisech stále častěji setkáváme s inzeráty nabízejícímí mláďata kun, vyptali jsme se několika lidí, kteří s kunami strávili kus života, co čeká člověka, který podlehne kouzlu černých korálkových očí.
Slečna Lucie Rubešová, která jednak sama odchovává dvě hendikepované mladé kuny (například sameček přišel o oko při srážce s automobilem), jednak pracuje v obchodě se zvířaty, se na základě svých zkušeností domnívá, že ačkoliv to inzeráty nabízející mláďata kun tvrdí, určitě nejde o odchovy:
"Samozřejmě to jsou mláďata někde vybraná a ti lidé se na nich snaží vydělat. Chtějí za ně od pěti do patnácti set a klidně vám je pošlou vlakem, je jim celkem jedno, jestli to mládě vůbec přežije. Navíc od nich nezískáte důležité informace o chovu, klidně vás ujistí, že kuní mládě odchováte na piškotech a mléku. Lidi si pak často představují, že budou mít kunu v bytě jako pejska. Že kunu nejde chovat navolno v bytě zjistí s prvními vyhrabanými květináči. Kuny také rády kradou všechno bavlněné a plyšové.
I když je kuna poměrně čistotná, stejně si v bytě všechno označkuje. Navíc si chce hrát kdy se jí zachce, obvykle když vy chcete spát. Kdo ji už má, měl by ji chovat v dostatečně velké voliéře a pravidelně se jí věnovat – ne proto, aby byla ochočená, ale aby nebyla nebezpečná, až vyroste."
Jeden takový "obchodník" nabízel malou kunu do prodejny zvířat
Když neuspěl, chtěl ji pohodit u popelnic. To nepřenesl přes srdce tatínek paní Lucie Slámové a přinesl chlupatý raneček domů. Protože bylo mládě skoro holé a ještě slepé, bylo nutné ho dokrmit.
Lucii čekala skutečná mateřská dovolená (jenže neplacená) a celá řada rodičovských starostí. Zpočátku musela mládě krmit ve dne v noci po čtyřech hodinách a masírovat mu po jídle bříško. Zhruba za tři týdny sice začalo chodit, ale ještě hodně spalo v proutěném koši. Jenže takové neohrabané kuní mládě se rychle vyvíjí a učí a brzy je ho všude plno.
Některým lidem připomíná vzhledem fretku (také poměrně čiperné zvířátko), ale narozdíl od ní kuna bravurně šplhá a skáče, takže pro ní v bytě prakticky neexistuje nedostupné místo.
"Pokud jsem byla doma, kuna mě respektovala a nezlobila, ale jakmile ji hlídal někdo jiný, po návratu byl byt k nepoznání. Všechny květináče byly rozhrabané, vazby ze suchých květin rozcupované na prach, tapety za gaučem natrhané na tenké proužky a rozdováděná kuna skákala ze skříně na lustr a pak třeba na záclony.
Jak Myš Pyš rostla a sílila, byly i její hry divočejší a nebezpečnější. Lov rukou a nohou byla obrovská zábava, oblíbený byl také hod kunou. To se lehkým hodem pomůže kuně v odrazu, aby přeletěla celou místnost na postel, kde se odrazí a skočí zpátky do náruče. Zásadní chybou je kunu za zlobení plácnout, protože to je úžasná zábava a výzva k boji."
Fixace na Lucii
Kuna začala žárlit na manžela a při náznaku něžností ho napadala. Postupně začalo být nutné vytvořit voliéru (manžel s natrženým uchem a prokousnutým obočím se toho ujal ochotně a rychle) i proto, že kuna má poměrně výrazný hlasový projev a dokáže plakat jako malé dítě, vřeštět a vydávat spoustu dalších zvuků, obzvlášť příjemných kolem čtvrté hodiny ranní. A tak se kuna Myš Pyš stěhovala na zahradu.
Nutno podotknout, že dostatečně bytelná voliéra není levná záležitost, jenže pokud je kuna v běžné kleci (třeba pro králíky), činí tak výhradně dobrovolně. Když ji to omrzí, prostě si roztáhne dráty a odkráčí středem. Aby ve svém Alcatrazu netrpěla nedostakem pohybu, nechala jí panička vyrobit na míru postrojek a chodila s ní do lesa na procházku.
"Naprosto geniálně si dokázala vždy vymotat vodítko z větví a nikdy pro ni nikdo nemusel na strom lézt. Začala se také vydávat na první lovy, ale po ochutnání čmeláka jí nadšení poněkud přešlo."
Myš Pyš čekalo postupné odvykání lidem
a příprava na vypuštění do volné přírody. S tím Lucii naštěstí poradila paní Renata Masopustová z pražské Zoologické zahrady. Každoročně se na ni obracejí lidé, kteří našli na chalupě opuštěná kuní mláďata, případně ti, co si je od nich koupili. "Pokud má někdo na půdě jednu kunu, zpravidla o tom ani neví. Všimne si až samice s mláďaty, která při hrách dělají rámus. Nemusí se ovšem bát, mláďata stejně na podzim odejdou. Navíc kuna v domě má jednu obrovskou výhodu – narozdíl od kočky lovící myši si troufne i na potkany. Člověku nijak neškodí, jen dělá hluk.
Problém je u sezónně obývaných budov jako jsou chalupy
Lidé na jaře přijedou zrovna v době, kdy má kuna mladé. Vyplaší ji a najdou opuštěná mláďata. Ideální by bylo zachovat naprostý klid, aby se matka mohla pro mláďata vrátit. Teprve pokud se do druhého dne nevrátí, potřebuje mládě lidskou pomoc.
Kdo se ujme opuštěného kuního mláděte, měl by ho od začátku připravovat na vypuštění do volné přírody. Je naivní představovat si, že bude chovat kunu v paneláku. Lidé by si měli zvážit, zda mají dostatek času na případné dokrmování. K tomu se používá konzervované mléko Tatra nebo sušená Beba naředěná převařenou vodou. Je potřeba krmit po několika hodinách, vstávat i v noci, masírovat bříška,...
Nezbytnou součástí stravy kuny je biologické krmivo, tedy zejména myši (i se srstí), potkani. Musí se dávat velký pozor, protože díky své obratnosti dokáží kuny ukrást naprosto nevhodné potraviny (čokoládu, máslo). Po postupném odstavení se krmí dvakrát denně, v půl roce již stačí jednou denně.
Nutností je klec nebo voliéra, ideálně 2,5x2,5x2,5 metru, ze svařovaných mříží (ne z pletiva) a pokud je v bytě, musí člověk počítat se zápachem. Venkovní voliéra musí mít zateplenou boudu. Rostoucí kuna také poměrně dost kouše, často zejména malé děti, které špatně snáší. Všechno zničí a označkuje, člověk musí pořídit voliéru nebo obětovat byt.
Ve věku okolo jednoho roku je nejvyšší čas kunu vypustit
Je velmi důležité ji neochočovat, jinak by byla příliš krotká a měla by problém obstát v přírodě. O inzerátech nabízejícíh mláďata z odchovu silně pochybuji, nevím o tom, že by se někomu dařilo odchovávat kuny v zajetí.
Pokud chce někdo vypustit kunu do přírody, musí počkat na příznivé období (konec jara), zvíře musí být odolné, schopné lovit. Největší problém je, že nebývají bojácné. "To není práce pro amatéry", říká paní Masopustová "je lepší požádat o spolupráci ochranáře nebo někoho, kdo s tím má zkušenosti."
Pokud někdo najde malé kuny
obrací se také někdy na veterináře, například MVDr Jana Meceru, který sám prožil několik let se samečkem kuny. K nálezům kuních mláďat připomíná:
"Matka neopouští mláďata bezdůvodně, ale pokud se musí rozhodovat, ví, že její život je cennější, protože může mít v příznivější chvíli nová mláďata, zatímco ta bez ní nepřežijí. Pokud člověk najde opuštěná mláďata, bylo by nejlepší, co může udělat, postavit k nim videokameru a potichu zmizet. Při troše štěstí uvidí, jak se matka k mláďatům vrátí. Pokud by se nevrátila a mláďata by bylo nutné dokrmit, měl by se obrátit na veterináře nebo jiného odborníka.
Za připomenutí stojí i nutná opatrnost. Před časem mi volala kamarádka, abych se přijel podívat na dvě kuny, které našla. Jedna z nich onemocněla a ještě před mým příjezdem uhynula. Podle popisu okolností úhynu jsem začal mít podezření a tak jsem kamarádce doporučil, aby uhynulé zvířátko klackem strčila do igelitového pytle a ten ještě do jednoho, který důkladně zaváže. Po třech dnech nám z laboratoře přišly výsledky: šlo o vzteklinu. Ta je sice díky nástrahové vakcinaci lišek na ústupu, ale každý, kdo najde podezřele krotkou kunu, by měl být velmi opatrný a raději zavolat odborníky."
A co si MVDr. Mecera myslí o laicích, kteří si chtějí koupit kunu přes inzerát?
"Jsou to sebevrazi. Měli by si uvědomit, že jde podle zákona o nebezpečné zvíře, takže si musí zažádat na OŽP o povolení k chovu. Pokud se zvíře odchovává doma, je nutné počítat s tím, že kuna má pachové žlázy a tak smrdí, i když je vykastrovaná. Kdo chce mít kunu, musí se jí do značné míry přizpůsobit. Život s člověkem přináší i při dostatečné nabídce přirozené potravy mnoho rizik pro její budoucí život. Jednak se nebojí člověka, a ten může být nebezpečný. Může si ho i zafixovat jako potencionálního partnera.
Stejně tak se mohou objevit problémy při lovu potravy, protože to mladé kuny učí matka. Nosí jim živou kořist a učí je lovit, dokonce je i tlapkou fackuje, když jim to nejde. Bohužel dost kuních mláďat doplatí na to, že lidé, kteří se jich v dobré vůli ujali, jim nedopřejí odpovídající živočišnou potravu a koupí jim například krmení pro kočky. Mnoho kun chovaných v zajetí trpí obezitou, protože mají rády sladké a lidé je neuhlídají. Kuna není žádný domácí mazlík.
My jsme měli sedm let samečka kuny, který k nám přišel asi půlroční s mnoha omrzlinami. Dodnes na něj mám řadu jizev na památku. Většinu lidí překvapí velikost jejich zubů, které jsou minimálně stejně velké jako u kočky, ačkoliv hlava je poloviční."
Co kromě kousanců a škrábanců přináší soužití s kunou?
Spoustu legrace: " Zásadně jsem měl jen levé ponožky, protože kuňák vždy ukořistil ponožku a pelášil s ní po bytě, aby si ji schoval. Taky nám otevřel mrazák s rybami, vytahal kapry, plotice a pochutnal si, a když jsme přišli domů, našli jsme ho přejedeného a mrazák vyteklý. Opravdu miloval záchod a dokázal tam nepozorovaně proklouznout a číhal vždycky vzadu.
Jeden kamarád měl jisté střevní potíže a značnou část návštěvy u nás trávil právě v této místnosti. Vyprávěl, že najednou cítil takovou bolest, že si myslel, že se mu snad protrhly střeva, jenže to byla pata. Přiběhl tak jak byl, kalhoty dole, trenky dole, před společnost asi dvanácti lidí s křikem "Sundej ho ze mě!" My jsme seděli jak opaření a zírali na jeho krásné tělo a kuňáka zavěšeného na patě. Kuna je malé zvíře velkého výkonu a má zvláštní smysl pro humor."
Pokud se tedy někdo rozhodne zachránit opuštěná kuní mláďata
měl by především zjistit, zda jsou skutečně opuštěná a zároveň zvážit, zda na to stačí. Měl by kontaktovat záchrannou stanici, veterináře nebo chovatele, který má s odchovem kun zkušenosti. Aby záchrana jakéhokoliv zvířete měla smysl, musí to dělat odborníci, protože každé zvíře musí žít odpovídajícím způsobem a ne živořit. "Nemá smysl 'zachraňovat' zvíře, pokud mu nemůžu dát, co potřebuje." uzavírá MVDr. Mecera.
Za laskavý souhlas autorky i redakce s použitím textu děkujeme!
