Návštěva
Vlasta Pavelková
Tak jsme se já a příšerná dvojčata vydali na návštěvu. Zvanou návštěvu. Ano, svět je plný odvážných lidí. První vyfasovala kšandičky Brusinka. Rozradostněně zaujala startovní pozici u venkovních dveří. Pak...
Pak byl do postrojku „oblečen“ Brutík. Reakce jako vždy. Dělal, že je škrcen, a začal s první fází svého umírání. Má povaha, Brutem naprosto vycvičena k otrlosti, to přijala s klidem.
Hostitelé bydlí patnáct minut rychlé chůze od nás, tak mi připadalo zbytečné použít přepravku na Bruta a tašku na Brusinku (Brusinka v přepravce blinká, tudíž je přepravována v tašce na malé psy). Posadila jsem si tedy na každou ruku jednoho albína a šli jsme. Musel být na nás pohled celkem zábavný, měla jsem šaty, střevíce na podpatku, přes rameno kabelku a na každé ruce fretku. Že jsem již dokonalá fretkařka jsem dokázala tím, že jsem za této situace zvládla i telefonovat. Brusinka si mohla vykroutit hlavičku, umžourat krátkozraké oči a vykloubit čuchající nosík, jak měla o vše zájem. Brutík nejevil zájem o nic. O co by se také zajímal, když konec je za rohem a umírání se zvolna sunulo do fáze dva. Od života již nelze nic očekávat.
Během návštěvy Brusinka šmejdila a rejdila, jako by byla na klíček. Je to stařenka a brzy se unaví, ale snažila se zvládnout, co se dalo. Při akutní únavě jen chvíli poležela a zase šupala jinam. Chvíle štěstí prožila, když se jí podařilo vniknout hostitelům do šatny a tam chvíli nerušeně hospodařit. Zvláště věci patřící k rodině příslušnému antifretkaři ji velice bavily. Antifretkař nebyl doma a jeho nejbližší neprojevili sebemenší porozumění pro tuto citlivou stránku jeho povahy. „Však to nevidí“, neslo se bytem, když si Brusinka zkoušela v šatně pečlivě uložené zimní boty.
Brutus neměl zájem o nic. Odmítl i nabízenou rozinku. Tiše mi trpěl na klíně a jeho zrak jasně pravil, že ho budu mít na svědomí. Když jsem se zvedla k odchodu, Brutík krapet ožil. Dokonce se pokusil skomírajícím způsobem odplížit do koupelny, leč sil bylo málo.. Po cestě domů začal vykazovat nepatrné známky života a dokonce lehký zájem o okolí. Pravda, dva kolemjdoucí mi nezávisle na sobě položili dotaz, zda Brutík ještě žije, ale byli to lidé, kteří se s tímto plyšákem znají jen povrchně. Známí a přátelé nás zdravili s úsměvem, bez ohledu na Brutovo bravurně zahrané bezvědomí.
Brusinka si představovala, že půjde pěšky a chůzi sem tam vyšperkuje povedeným kotrmelcem, akčním couváním a roztomilým poleženíčkem na zádech. To by ovšem z 15 minut chůze byly tři hodiny, takže snaha Brusinky byla bezohledně zlikvidována.
Na chodbě našeho domu chtěl na zem i Brutík, který náhle vypadal mladě a zdravě. Netrpělivě počkal u dveří, až je odemknu a rázně se vkulil do předsíně. Vypil velké množství vody ze zelené misky, zbaštil misku namočených granulek a spokojeně se nechal uspat a položit do pelíšku.
Závěr – s Brusinkou můžu kdykoli kamkoli, s Brutem se musí zůstat v bytě. Brutík se rozhodl žít skrytým životem filosofů dle příkladu divokých tchořů. Okolní svět negativně působí na jeho citlivou duši.
Tož tak.
FERRETNEWS č. 52, srpen 2012
