Angorská fretka - chovatelský úspěch nebo debakl?
Kateřina Markéta Matoušková
Angorské fretky se objevily před asi dvaceti lety (na počátku 90. let 20. století) na severu Evropy. Přesný původ je nejasný, ale jedná se pravděpodobně o náhodnou mutaci v jednom chovu. Pak muselo následovat velice úzké příbuzenské křížení.
Angorské fretky byly později chovány na jedné kožešinové farmě v Dánsku, v uzavřené hale prý snad s osvětlením 24 hodin denně, aby samice měly co nejčastěji říji a měly tak mladé několikrát do roka. Fretek tam bylo několik set, podle některých údajů téměř 1000.
Podmínky musely být z pohledu toho, jak chováme fretky my, otřesné, protože po kontrole byl majiteli další chov zakázán. Značná část zvířat byla poté utracena, ostatní rozprodal po světě. A z těch pocházejí dnešní angory.
Už z té doby jsou známy některé zdravotní problémy angor, původně se jednalo o:
- velice krátký věk dožití (2 – 3 roky)
- neschopnost samic kojit
- problémy samců s vyprazdňováním
- deformace nosu
- nepřítomnost podsady
- častější vývojové vady a deformity mláďat
Některé problémy se podařilo minimalizovat nebo alespoň omezit (např. extrémně nízký věk dožití se o něco zvýšil).
Neschopnost starat se o vlastní mláďata - krok proti přírodě
Deformace nosu a nepřítomnost podsady (na 1cm2 fretky mají 5 500 – 8 000 podsadových a jen cca 160 krycích chlupů[8]) by se dala označit za nevýznamné vady, ovšem neschopnost samic kojit mi přijde jako zcela zásadní.
Zvíře, které není schopné se samostatně rozmnožovat, nepovažuji za zdravé a rozmnožovat ho uměle (za pomoci kojných) mi přijde scestné.
Stojí opravdu za to, chtít poroučet přírodě? Posuďte sami, jestli Vám ano či ne.
V Nizozemí, kde je chov angor rozšířený, se nyní snad chovatelé snaží vybírat do chovu takové angory, aby získali samice schopné kojení. To sice na první pohled vypadá rozumně, ale s tím, co víme o historii angor, mi to přijde jen jako odsouvání problému, protože jiné vady, třeba skryté, které s sebou tento podle mě nevydařený chovatelský experiment přinesl, se budou přenášet na další a další generace fretek.
Existuje řešení?
Řešení bych viděla v cílené chovatelské práci, pokud možno na mezinárodní úrovni, kde by cílem bylo vyšlechtit angoru znovu a lépe. Určitě existují fretky, které mají (třeba jen o kousek) delší srst, ačkoli nemají s dnešními angorami nic společného (sama jednu takovou fretku mám, a delší srst po ní zdědili někteří její potomci). Kdyby se takové fretky cíleně mezi sebou křížily, mohli bychom za dalších 20 let mít dlouhosrsté fretky bez zdravotních problémů. Ovšem to s sebou nese nutnost promyšlených chovatelských plánů a zodpovědné práce, ale nepřineslo by to okamžitý zisk, kvůli kterému někteří chovatelé dnes angory chovají.
Protože jsou vyšlechtěni dlouhosrstí psi, dlouhosrsté kočky, morčata, v poslední době i potkani a myši, a v Polsku se dokonce nedávno povedlo vyšlechtit dlouhosrsté pískomily, nevidím důvod, proč by nemohly být i dlouhosrsté fretky. Zvlášť když u výše jmenovaných zvířat se to povedlo bez toho, aby dlouhosrstost s sebou nesla takové problémy, jako je tomu u současných angor. Proto si myslím, že by stálo za to nesnažit se vylepšit současné angory, ale zkusit to znovu od začátku.
Ono i když trabant natřete na červeno a přiděláte mu sklapovací střechu, sporťák z něj nebude.
_________________________________________________________________________
[8] Nerandžičová P.: Fretka jako domácí zvíře. Jan Vašut, Praha 1999
