A zase o tom, že ven se nechodí...
Vlasta Pavelková
Když jsme někdy v průběhu prosince 2005 odklízeli sníh, byl Brutík radostí bez sebe.
Ve věku půl roku se nechával nabrat na hrablo a odhodit do vysokého sněhu. Nahlas se chechtaje svým fretčím způsobem se pracně vyhrabával ze závěje a následně se řítil jako blesk zpátky k hrablu, aby mohl být zase nabrán a odhozen. Toto nadšení mu vydrželo celou zimu, ale jen tuto. Když začala Brutova druhá zima, dosáhl již věku 1,5 roku a cítil se stár a důstojný na pobíhání po sněhu.
Naivně jsem ho vynesla ven, když napadl první sníh. Brutus okamžitě propadl panice. Zoufale bušil předníma packama na dveře našeho domu. A to jsem ještě netušila, že časem přestanou i letní procházky po lese a ven se bude chodit jen za teploty plus osmnáct až plus dvacet dva stupňů, lehce vlhko, ne mokro a pokud možno bezvětří. A že se i za tohoto ideálního počasí občas zapomenou doma nohy. Brutovy nohy.
Brusinka - turistka?
Poté, co se u nás ubytovala Brusinka, zhruba první dva měsíce předváděla, že je fretka akční a ještě k tomu poslušná a venku chodila jako pejsek u nohy. Po těchto dvou měsících došla k názoru, že jsme si na ni již dostatečně zvykli (a nehrozí, že ji vrátíme) a tudíž není třeba chodit tam, kam chceme my, a zásadně tlapala opačným směrem, než jsme měli namířeno.
Za krátký čas Brusinka rozhodla, že ven se nechodí vůbec a hotovo. Můj manžel chtěl dokázat, že je to jen má představa a Brusinka bude venku ráda. Vzal vodítko, Brusinku a rázně odkráčel. Byli venku zhruba tři minuty. Tož tak.
Šprýmaři 
Občas si příšerná dvojčata stoupnou k venkovním dveřím a lačně na ně zírají. Působí dojmem, že čekají na nasazení kšírek a vodítek a už se oba těší na otevření dveří a procházku. Nereaguji. Vím, že se po chvilce oba otočí ke dveřím zády a v očích budou mít napsané slůvko "apríl".
Jít s nimi ven zabere tak půl hodiny. Dvacet pět minut přípravy a pět minut venku. Pak veliké pití ze zelené misky a utěšování dvou naprosto rozhozených a vyčerpaných tchořů. To zabere zhruba hodinu... Občas je nutno podat žlouteček na doplnění energie.
Na zapřenou
A tak, když je venku krásně, musím počkat, až usnou má zvířata. Pak rychle vyběhnu. Ano. Ven chodím prakticky v utajení. Tedy před Brutem a Brusinkou.
Avšak nemusím být venku sama. Naši hafani jsou na rozdíl od fretek stále připraveni opustit své ubikace. Takže vedle mě rozvážně kráčí Zorro, starostlivě obhlíží krajinu a tváří se výhružně. Tedy kromě chvilek, kdy strká čumák do mé kapsy a loví piškoty. Ta černá čmouha, co se kosmickou rychlostí pohybuje kolem nás a občas padá po hlavě ze svahů, je aportující Bárt. Zběsile kolem sebe metám talíře a po hodině se ráda vracím domů za spícími dvojčaty.
Potichu.
Nemusí všechno vědět.
FERRETNEWS č. 51, duben 2012
